V této souvislosti bych zde rád znovu publikoval svůj zhruba rok starý text, v němž jsem se pokusil připomenout, jakým způsobem se vlastně z majetku Socialistického svazu mládeže (SSM) privatizovala samotná MF Dnes. Tehdejší porevoluční privatizátor Martin Komárek a jeho kolegové totiž tehdy získali s minimem vlastních prostředků nejčtenější český deník s miliardovou hodnotou.
Ohánět se proto dnes Mosteckou uhelnou a zároveň zapomínat, že jeho vlastní privatizace MF Dnes byl de facto úplně stejný případ, je obyčejná zbabělost. Ale možná se mýlím a pan Komárek si prostě jen nemůže vzpomenout. A třeba díky nějaké nemoci. Koneckonců je dnes politikem a nějakou tu moc jistě má.
Text byl ve výrazně zkrácené podobně publikován v MF Dnes 24. 10. 2013:
Padni komu padni!
S Janou Klímovou se už několik měsíců scházím. Některé mé argumenty pochopila, ty složitější však nikoli, jak se ukázalo v článku publikovaném v MF Dnes v pondělí 21. 10. 2013 v článku „Pohled do archivu říká víc než Koláček.“
Překvapuje mě, s jakou vytrvalostí stále opakuje, že zatajením vlastníků Appianu jsme vládu podvedli, a tím se dopustili oněch zločinů, které nám vyčítá Švýcarský soud i ona sama. Diskuse o tom, zda vláda věděla či nevěděla, že prodává MUS mimo jiné i manažerům (stále, leč marně, jí vysvětluji, že já jsem manažerem nikdy nebyl), může být jistě zajímavá, z právního hlediska to ale přece vůbec není podstatné. Vláda prodala svůj podíl akciové společnosti, která stejně jako dnes, neměla ani tehdy žádnou povinnost zveřejňovat své akcionáře. Ve skutečnosti tehdejší členy vlády vlastnictví Appianu vůbec nezajímalo, neptali se na něj. Byli rádi, že se zbaví majetku, který mnohem spíš než zlaté vejce, připomínal horký brambor.
Jana Klímová rovněž tvrdí, že neobstojí náš argument o poplatnosti našeho postupu tehdejší době. Pokusím se jí tedy naší tehdejší situaci popsat na privatizaci jejího domovského deníku Mladá fronta. Když budu novinářsky zjednodušovat tak: V roce 1990 se skupina zaměstnanců Mladé fronty rozhodla, že převezme kontrolu nad tehdy svazáckými novinami. Lobbingem u tehdejší vlády, jejímž členem byl i otec pozdějšího akcionáře novin Martina Komárka, se jim podařilo vytvořit společnost, která byla vyvedena z majetku SSM. Za několik tisíc korun tak tehdejší novináři a zaměstnanci novin získali majetek, který později prodali za několik stovek milionů korun.
Zjednodušený pohled, který na naši kauzu používá Jana Klímová, nám o ekonomice celé privatizace Mladé fronty řekne toto: v roce 1991 bylo základní jmění společnosti 195.000 Kč, v roce 1993 už 100 milionů Kč a v roce 1995 byla společnost prodána německému vydavateli za více než miliardu korun!
Celou věc šetřila policie, která ale šetření v roce 1998 odložila.
Paradoxem celé operace je, že dnes noviny vlastní Andrej Babiš, Martin Komárek je jedním z lídrů jeho kandidátky ANO a etický kodex novin napsal Karel Hvížďala. Jeden z hlavních účastníků privatizace, který k celé "akci" po letech řekl: "Byla nestandardní, ale legální." A ještě jeden argument privatizátorů Mladé fronty bych chtěl paní Klímové připomenout. Tehdejší šéfredaktor Ševčík s odstupem několika let prohlásil: "kdyby deník zůstal pod SSM, tak by zkrachoval."
S tímto názorem se ztotožňuji a plně ho chápu. Pan Ševčík jinými slovy říká, že deník v turbulentní době zachránil před krachem. Že je lepší, když podnik vlastní na ekonomickém výsledku angažovaní manažeři, než méně zodpovědný stát.